Adolf Born: Pocta Václavu Hollarovi

Kurátor výstavy: PhDr. Blanka Stehlíková

Doprovodný program:
8. 2. 2017, 17-19 h – Burza výstavních plakátů a tiskovin Galerie Hollar, ceny dohodou

Jednoho loňského májového večera odložil svůj štětec a přicházející noc jej převedla přes práh věčnosti. Tak odešel Adolf Born, snad nejznámější ze současných výtvarných umělců, kterého znali lidé všech generací a společenských vrstev, kterého oceňovaly poroty mezinárodních přehlídek kresleného humoru, grafiky, knižní ilustrace i animovaného filmu stejně tak jako účastníci festivalů filmů pro děti nebo členové klubu mladých čtenářů. Jeho tvorba působila bezprostředně, obešle se bez podpůrných komentářů. Ale umělec také nikdy nedal souhlas k tomu, aby sloužila komerčním účelům.
Mimořádného ohlasu dosáhl Adolf Born díky svému talentu, pozorovacím schopnostem, znalostem i fantazii, hravosti, neúnavné pracovitosti – a také díky tomu, že p šedesát let podnětně zasahoval do celé řady oborů. Některé z nich, například karikaturu, záhy opustil a vystřídal ji kresleným humorem. Když byl v roce 1974 vyhlášen v Montrealu králem humoru, překvapivě se kresleným humorem přestal zabývat. Zato jím obohatil svoji do té doby abstrahující či strukturální grafiku. Jeho veselá kresba přešla do ilustrací dětských knih a do kreslených filmů, na nichž se výtvarně podílel vedle animátora Františka Doubravy nejčastěji se svým celoživotním přítelem, vykladačem a spisovatelem Milošem Macourkem. Loutkový film a scénické návrhy jej přivedly k polychromovaným plastikám pozdního tvůrčího období a ilustrace jej posléze podnítily také k vlastní tvorbě literární.
Byl oblíben pro svůj humor, který směřoval od počáteční bezprostřední reakce na skutečnost k filozofičtějšímu pohledu, d satiricky zaostřené karikatury k mnohoznačnější grotesknosti. Někdy jeho humor spočíval ve spojení podnětu z reality s představou, čímž situaci přenesl z okamžiku do obecnější roviny, jindy prohloubil prostor reality o historickou paměť. Nejednou sáhl po jinotajném umění bajky. Měl příchylnost k životním postojům nizozemských umělců od Pietra Brueghela po žánristy 17. století, okouzloval jej tajemný Orient, zaujal jej archaický způsob života středomořských a zvláště řeckých vesnic a městeček. Zvláštní slabost měl pro dobu Rudolfa II. a snad ještě větší pro čas císařských rakouských důstojnických uniforem a dámských secesních klobouků.
Jestliže kresba bávala pro Adolfa Borna nositelkou děje, pohybu a nadsázky, postupně přibývající barva vytvářela atmosféru, povzbuzující fantazii. Vedle veselých rájů s láskyplným soužitím zvířat a lidí dovedl své Krysaře, Hypnotizéry, scény z nočních karnevalových Benátek či Vyslance tmy ladit do tajuplných, někdy přímo temných poloh. Zůstává pro nás tajemstvím, jak se mu podařilo, že při veškeré bohatosti témat a proměnlivosti výrazových prostředků jeho rukopis vždycky spolehlivě poznáme. Asi to bude tím, že si vytvořil svůj nenapodobitelný svět z vlastních zkušeností, zážitků, představ a snů. Těšíme se proto, že do něj – i když bez jeho stvořitele – smíme nadále vstupovat.