Hodní chlapci

Kolik agrese a puzení k násilnému chování v sobě musíme potlačit, abychom se stali „kultivovanými“ lidmi? Je to násilné v nás lidské, nebo nelidské? Jsme to skutečně my v momentech, kdy si myslíme, že jsme přirození? Jak vlastně vypadá ona přirozenost?

Co všechno může být spouštěčem naší agresivity? Byli bychom schopni se podílet na násilí na druhých? A co v momentě, kdy bychom byli pod vlivem nějaké skupiny? Může být násilí na druhých určitý druh sportu, kterému lze propadnout?

Opravdu jsme si jisti tím, jak se ve vypjatých a nepříjemných situacích zachováme? Můžeme o sobě říct, že v žádném případě nemáme sklon k násilí v jakékoli jeho podobě?

Inspirováno románem Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč. Inscenace však z románu čerpá jen základní rámec – agresivní chování lidí, násilí na druhých i na sobě samých, převýchovu agresivního jedince a psychologické experimenty na lidech.