Matěj Olmer, Matyáš Maláč: No Heaven No Hell

Kurátor výstavy: Alexandra Karpuchina.

Do 5.1.2017 bude ve White Pearl Gallery v Art Districtu Pragovka, Kolbenova 34A, Praha 9, přístupná skvělá výstava Matěj Olmer * Matyáš Maláč > No Heaven No Hell. Galerii najdete v prostředním křídle Pragovky, vchod je v jeho zadní straně (myšleno souběžně s Kolbenovou).

„Střípky lidské nicotnosti dosazené metodou koláže do obrazů Matěje Olmera, překrývají univerzální energie v podstatě živelných tahů. Jejich výrazná barevnost, oproti té tlumenější Matyáše Maláče, se dá číst jako vyhraněný hédonistický postoj k mlhavosti každodenních soubojů. Matyáš, ozbrojený svým mládím, zároveň ohrožený, sobě samému nebezpečnou vnímavostí, se skrze náměty a techniky starých mistrů dopracovává k vlastnímu vyjádření i postoji vůči jeho obklopujícímu světu. Metamorfózou dřívějších námětů, získává půdu pro vlastní postavení.

Nebe a peklo bývaly vymezenými zeměmi pro dobro a zlo. Na dnešní mapě globálního konzumistického světa, se však tyto hranice stírají a seberealizačními možnostmi podpoření individualisté, mají tendence ztrácet a znovu nacházet menhiry dnešních morálních zásad. Dobro a zlo jsou empirické pojmy. Dobro člověka zdokonaluje. Motivací je získaný dobrý pocit ze svého jednání, potažmo ze sebe sama. Na jedné straně má člověk jako morální bytost důstojnost, tu ale na druhé straně ve špatném jednání zraňuje a rozum, jehož imperativu člověk neuposlechl, ho „hryže“.

Co když ale společnost opakovaně odměňuje jednání špatné – zlo? A odmyslíme-li si nános zbytků rozteklých společenských kvalit, není intuitivní, přírodní příčinnost právě nejadekvátnějším měřítkem? Jsou definice vůbec za potřebí a neodvádí nás od podstaty těchto pojmů? “ – Alexandra Karpuchina, kurátorka výstavy

„U Matěje se bezcennost lidského harampádí (často vyjadřovaná vlepenou kolážovou intervencí), se snoubí se vznešeností a krásou na pozadí mnoha dimenzionálního vesmíru, zatímco Matyáš odkazuje skrze model abstraktního jazyka k duchovní trajektorii starých mistrů. Vede náročný dialog s rafinovanými Velasquezovými kompozičními rébusy, aby sám pro sebe porozuměl citovému myšlení minulosti, která je nám všem mnohem bližší skrz vlastní zkušenost. Oba umělci se neznatelně ovlivňují, zkoumají a také ponořují do horoucích pekel, protože jedině tam mohou objevit pravou čistotu a spanilost bílé perly.“ – Patrik Šimon, sběratel, teoretik a historik umění